Výrobci
Články
    Dárek k nákupu

    Proč nakupovat v Best4Run?

     Doprava v ČR nad 2 000 Kč ZDARMA

     

     Všechno zboží skladem

     

     Diagnostika došlapu zdarma

     

    Kamenná prodejna v Přerově

     

    Jak se stát z hobíka maratoncem?

    Jak se stát z hobíka maratoncem?  - Best4Run - Běžecká speciálka    Katka Müllerová začala běhat závody teprve loni. Časem ale zjistila, že by zvládla i delší závod než pětku nebo desítku. Svůj první maraton zaběhla letos na podzim. Jak to vypadá, když jste takovou vzdálenost nikdy neběželi a na co se na maratonu připravit? Pojďme se podívat, co to znamená stát se z hobíka maratoncem.

    V první řadě bych chtěla začít tím, jak jsem se k takovému „skvělému“ nápadu dostala. Minulý rok jsem začala běhat závodně, nejdřív jen krátké závody 5 -10km, to mi ovšem nestačilo a přihlásila jsem se i na olomoucký půlmaraton, na který jsem se připravovala od zimy, a který jsem chtěla zaběhnout pod dvě hodiny. To se mi bohužel šesti minuty nepovedlo a do cíle jsem doběhla zklamaná. Nicméně nejsem typ, co by se vzdal, ještě ten den jsem se přihlásila na ústecký půlmaraton a tam svůj čas zaběhla i s rezervou sedmi minut. 

    Jenže co teď? Cíl pokořen, chtělo to další výzvu…

      

    Pár dní po půlmaratonu jsem se dozvěděla, že se běží v Hradci Králové maraton. Ano, přesně v tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka – kolik lidí v mém okolí tohle zaběhlo? „Rozhodně musím být mezi prvními“ - přihláška podaná, zaplacená, ale co teď? Nějaký plán, jak na takovou vzdálenost natrénovat, jak s jídlem, kde brát energii? Na taktiku nebyl čas… Měsíc utekl jako voda a já se postavila na start hradeckého maratonu.

    Na start jsem přiběhla trochu hekticky mezi posledními, neboť jsem nemohla najít vstup do koridoru – aspoň jsem ale nepřemýšlela nad tím, co mě čeká, ale na to abych vůbec stihla start.

    Dav se rozbíhá… Vyrazila jsem v tempu, ve kterém běhám půlmaraton.Prvních 20 km byla „pohoda“, nic nebolelo, tempo jsem zvolnila a užívala si běh lesem, v hlavě mi probíhaly jen čísla, kolik je km do cíle, jaké tempo běžet, abych byla v cíli v „rozumném“ čase. Kilometry ubíhaly, síly ubývalo.

    Po 35 kilometrech jen tak nezastavíš

      

    První krize přišla na 30. km – začaly bolet nárty – měla jsem moc utáhlé boty, ale představa, že se zastavím a zohnu ke šňůrkám? Už bych se asi nenarovnala. Tempo už bylo dost slabé. Na občerstvení jsem se snažila doplnit síly – ionťáky, napečené buchty, banán – super, chytla jsem druhý dech a můžu pokračovat. Ano, po kilometru se mi slabost vrátila a já opět tahala nohy za sebou.

    Na 35. km jsem už krizi nevnímala, i když mě od pasu dolů bolelo vše. Nevšímala jsem si času, tempa, ale jen běžela.Blížila se občerstvovačka –nápad, že chvíli zastavím, v klidu se napiji, najím, se rozplynula – po tolika kilometrech se jen tak zastavit prostě nejde. Tělo bylo zvyklé běžet a jakékoliv zastavení ihned vedlo k hrozným křečím do prstů a lýtek. Fajn, tak poběžím bez zastavení.

    Na hodinkách mi pípl 40-tý kilometr a mě zaplavovaly endorfiny a pocit štěstí, už jen dva km! V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to dokázala, překonala bolest, ale hlavně sama sebe. Do očí se mi vlily slzy.

    Pocit v cíli už popsat nedokážu, to se musí zažít

    Rada pro běžce, co se spontánně rozhodnou běžet maraton? Povolit šňůrky, do batůžku plno sladkostí a do uší sluchátka. Nedokážu si představit běžet bez nich! Uběhnout maraton je krásná zkušenost, už teď se těším na letošní květnový pražský maraton, kde bych si chtěla čas maličko vylepšit!